- LDT a ZDT Jivka
Hlavní nabídka:
kronika
LDT Jívka 2018
1.den (sobota 30.6.2018)
Něco před devátou jsme se všichni setkali na nádraží v Pardubicích, od kud jsme měli vyrazil vlakem do Rtyně v podkrkonoší. Na nádraží jsme se přivítali se známými tvářemi vedoucích i spolutáborníků a přivítali i nové členy. Po řádném rozloučení s rodiči a přepočítání nám už nic nebránilo v cestě do tábora. Po zhruba pěti-kilometrové cestě z Rtyně jsme dorazili. Rozebrali jsme si kufry i chatky a začali se ubytovávat. Před i po obědě jsme měli volnou zábavu, kterou ale nepřežila jedna klika a jedno okno. Sami si nejsme jisti, zda je to stářím chatek nebo naší roztržitostí, ale myslím, že naši vedoucí v tom mají jasno. Během dne jsme se také rozdělili do oddílů. K večeru jsme si zahráli legendární liščí ocásky a naši oblíbenou hru „voda/souš/tygr/žralok“.
2.den (neděle 1.7.2018)
Po budíčku a snídani jsme si šli zahrát „člověče nezlob se“. Někdo by řekl, že je to oddychová hra. Ale my, po tom, co jsme kvůli každému číslu běhali přes celý tábor, změnili názor. A když vyhlásili druhé kolo, nebyli jsame zrovna nadšení. Následoval oběd a zasloužený odpočinek. Odpoledne jsme si vyrazili do Stárkova. Malinko jsme bloudili po zdejších lesích a loukách, ale nakonec jsme úspěšně trefili tam i zpět a to dokonce s plnými batohy zásob. Jako po většině výletů do stárkova jsme otestovali naše postřehy z cesty, které letos po Honzovi převzal vedoucí Ondra. K večeru jsme si ještě rozdělali letošní první táborák.
3.den (pondělí 2.7.2018)
Dopoledne jsme rozehráli turnaj ve fotbale a přehazováné a odpoledne vyrazili do lesa, kde jsme si zahráli nám dobře známe agenty. Celí udýchaní jsme si ještě zkoušeli posílat dálkovou tichou poštou recept. Až na pár odchylej jako třeba zaměnění polévkových lžic za celé polévky, nebo mililitrů na hektolitky… bychom snad uvařili. Překvapivě s ještě dost velkou porcí energie jsme se vrátili do tábora a začali s vaření týmových polévek.
4. den (úterý 3.7.2018)
Ráno jsme zjistili, že máme snídani posunutou o pár minut a máme dostatek času. Naši vedoucí to využili k Rozcvičce. Tam jsme šli rozespaní a zpátky mnoho z nás místo poklusu skoro válelo sudy… my jsme ale vzorní tábornící,že? Dopoledne se opět neslo v duchu sportovního zápolení mezi týmy. Přidala se vybijená a kuličky. Na oběd jsme se všichni moc těšili, jelikož byli naši oblíbení a již mezi všemi známí blbouni. Museli jsme se pořádně posílit, protože odpoledne jsme hezky jeden po druhém vybíhali do lesa hledat a zapisovat obrázky. Když se všichni živí a zdraví vrátili, pokračovalo sportovní zápolení a další tým si uvařil polévku. K našemu velkému „nadšení“ se večerka posunula o hodinu dopředu, takže klid v táboře byl už o deváté.
5. den (úterý 4.7.2018)
Po naší oblíbené sladké snídani s kakaem jsme opět pokračovali ve sportech. Na oběd jsme se také těšili už od rána, protože byli špagety. Odpoledne jsme si dali vodní bitku a šli si pořádně zablbnout na Buchťák. Po cestě zpět jsme si zahráli ještě hru „čísla“, která se trochu protáhla, ale večeři jsme naštěstí stihli. Když se začalo malinko stmívat, měli jsme možnost si zajít na diskotéku. Ale pouze na chvíli. Další den měl být totiž náročný.
6.den (čtvrtek 5.7.2018)
Jak už jsem řekla, 6. den měl patřit k těm náročnějším. Čekalás totiž celodenní výlet. Věděli jsme vpodstatě jen dvě věci: Jdeme do vesnice jménem Dřevíč a konečně využejeme helmy, které jsme si sebou měli vzít, a to na MOTOKÁRÁCH! Všichni jsme se na ně moc těšili,ale od prohánění se v nich nás dělila ještě dlouhá cesta. Z tábora jsme vyšli plní elánu. Po pár minutách bloudění v opěrně hustě zarostlém lese jsme začali mírně pochybovat o vůdcovských schopnostech hlavního vedoucího. (Snad si tohle nebude moc podrobně číst). Nakonce jsme se z lesa vymotali a naskytl se nám pohled na krásná, velká pole. Krásná nám tedy přišla jen do té doby, než nám došlo, že jsou všechny do kopce a o to hůř, a že po nich půjdeme. Po cestě jsme si stěžovali na vedro a dusno, ale vidina motokár a odpočinku nás hnala dál. V Dřevíči nás přivítal štěkot psů a krásné domy i zahrady, které jsme i přes vysílení obdivovali. Nakonec jsme došli do cíle – do malé, útulné hospůdky. Nejbližsí lavičky byli vpodstatě okamžitě obsazeny unavenými táborníky. Po nějakém oddechu a opékaných špekáčcích jsme se začali postupně trousit na zasloužené motokáry. Šlo se od nejmladších, a my ostatní jsme začínali být trochu vystrašení, když se naši nejmladší hrdě vraceli s popáleninkami od motorů. Ani to nás ale neodradilo, a postupně jsme se vystřídali všichni. Když jsme přišli do haly, udeřil nás do nosu zápach spálených gum a benzínu. Před tím, než jsme byli vypuštěni na trať nám byla dána opravdu krátká instruktáž: „Tohle je brzda, tohle plyn, nemačkej obojí zaráz, a hlavně nevystupuj na trati“, to bylo vše. I přes počáteční strach jsme se ale zajezdili dost. Samozřejmě by to nebyli naši vedoucí, kdyby si nešli zablbnout taky. Kvůli dešti jsme ještě chvilku zůstali schovaní, ale jakmile přestalo poprchat, ihned jsme vyrazili. Po cestě nás postupně ubývalo. Někteří odjeli autem, jiní autobusem. Až nakonec, přes nesnesitelné vedro a kopce šla jen skupinka přeživších, kterou ještě těsně před táborem trochu potrápily krávy. Když se totiž začali blížit, i přes to, jak jsme nadávali, že už nemůžeme, jsme tak trochu přidali do kroku. Večeři jsme opravdu přivítali. Nakonec se všichni povinně vysprchovali (pro některé to byla první sprcha tábora) a šli jsme spát.
7.den (pátek 6.7.2018)
Ráno nám chvilku trvalo se vyhrabat z postele, ale sladká snídaně nás spolehlivě nakopla, takže jsme mohli pokračovat ve sportovním turnaji, který nám zabral celé dopoledne. Už cestou z oběda jsme se schovávali před deštěm, který nám také přerušil plánovanou „stříhací bitvu“. Když země konečně proschla, opět jsme vybíhali postupně do lesa, tentokrát hledat, co nepatří do čtveřice obrázků. Když jsme se vrátili, šli jsme si zahrát už slibovanou střihací bitku. Úkolem bylo se rozeběhnout, zastavit se u sebe se soupeřem, který běží proti nám a střihnout si. Ale díky mokré trávě, která nám poněkud prodloužila brzdnou dráhu to spíš vypadalo jako tréning amatérských ragbistů. Ke konci dne jsme si ještě rozdělali táborák. Opečené párky a chleby v nás zmizeli rychlostí blesku. Mysleli jsme si, že do lesa nás pustí ještě jednou – na stezku odvahy. To se ale nestalo, takže jsme museli zapadnout do postelí.
8.den (sobota 7.7.2018)
Po snídani, kterou jako skoro vždy tvořil chleba s šunkou, sýrem nebo jinými, už ne tolik oblíbenými věcmi, jsme se začali psychicky i fyzicky připravovat na utkání s ESABem. Když oba týmy nastoupily, mohlo se začít. Jako prví jsme hráli přehazovanou, ve které naši mladší vybojovali vítězství 2:0. U starších už to tak slavné nebylo. Tam jsme 2:0 prohráli. Následovala vybíjená. Tam jsme jak v mladších, tak ve starších utrpěli porážku. Po zaslouženém obědě a taktéž zaslouženém klidu jsme vyrazili na Buchťák. Tam jsme si vybili zbytek energie. Během návratu se nám ale naštětí vrátila Chybělo nám utkání ještě v jednom… sportu? A to v kuličkách. Tam jsme zvítězili! Na „usmířenou“ obou táborů se večer uspořádala velká diskotéka. Řekla bych, že jsme si ji všichni užili, jak nejlépe jsme mohli. V 23:00 jsme bohužel museli končit. Rozloučili jsme se dvěma posledními ploužáky a odebrali se na chatky s nehezkou vidinou ranního vstávání.
9.den (neděle 8.7.2018)
Díky diskotéce byl budíček o půl hodiny posunutý. Vstávali jsme tedy v 8:00. Denní program už nám ale zmírněn nebyl. Dopoledne jsme opět pokračovali v našem rozehraném sportovním mezi-týmovém utkání, Po obědě (a samozřejmě klidu) jsme se přesunuli na pole za táborem, kde už na nás čekali připravené koule na bubblefotbal. Užili jsme si to jak my, tak vedoucí, kteří nás povzbuzovali stylem „Pojď, napal to do něj!“ nebo „Zab ho!“. Ke starším se nakonec i oni sami přidali. Celí utahaní jsme si šli odpočinout na chatky. Poté, co jsme povečeřeli naše oblíbené safari, jsme si zahráli Mravence a Domino – hry plné běhání a počítání. Těmi jsme zakončili den číslo devět.
10.den (pondělí 9.7.2018)
Dopoledne jsme konečně dohráli poslední utkání našeho zápolení a některým týmům začalo školení ohledně zdravovědy. Odpoledne jsme si zahráli živé pexeso a následně opět „dálkovou tichou poštu“. Na recept, který jsme si stejným způsobem posílali před pár dny jsme velmi rádi vzpomínali, po přečtení nadpisu „Lokomotiva E 469.3“ a zaregistrování nejednoho číselného údaje, nebo dokonce názvu dvou ruských měst se nejednomu kapitánovi zapotili ruce. Nějakou chvíli to trvalo, ale nakonec jsme poslali celý text. Co došlo na konec? Možná ani nechceme vědět. Když se začalo stmívat a ochlazovat, David vytáhnul kytaru, my dostali pár rytmických nástrojů, zpěvníky a mohlo se zpívat!
11.den (úterý 10.7.2018)
Den s číslem 11 nezačal moc dobře. Přivítalo nás chladné, deštivé počasí. Náladu nám ale spravila zpráva, že do oběda je vyhlášen klid pro úklid, spánek a celkový odpočinek. Po obědě byl také hodnou chvíli klid. Některé týmy se vzdělávali ohledně zdravovědy a ostatní zatím odpočívali. Nakonec jsme si ještě zahráli „Čarodějnice, obry a skřítky“. Kde jsme stejně jako každý rok celkem dost času určeného na běhání spíš přemýšleli, kdo koho poráží nebo co to vlastně ten druhý tým ukazoval. Nakonec jsme si zaběhali pořádně při slalomech s různými obtížnostmi-s vajíčkem na lžičce, míčkem na pálce nebo dokonce s vodou v brčku. Pak už jen večeře a spát.
12.den (středa 11.7.2018)
Po přečtení programu „Náhoda“ a „Na limču do Chlívců“ znalci už věděli, že do postelí padneme s bolavýma nohama. Jak už také ti tábora znalejší ví, při náhodě se emoce neskrývají, proto celé dopoledne šli slyšet výkřiky radosti nebo velmi procítěné a hlasité „NÉÉÉ, ZPĚT NA CÍL NÉÉ“, v některých případech šli vidět i slzičky. Odpoledne jsme se šli uklidnit do slibovaných Chlívců. Tam jsme si dali limonádu, ledňáčka a někteří i něco navíc. Po cestě tam i zpět nás zasáhli deště, takže do tábora jsme přišli nejen strhaní, ale i mokří od hlavy k patě. Takže jsme po večeři za teplounkou postel a klid byli víc než rádi.
13.den (čtvrtek 12.7.2018)
Dopoledne jsme už celkem zkušeně vybíhali do lesa. Tentokrát "zachraňovat" životy. Plnili jsme totiž úkoly ohledně zdravovědy. Resuscitace, nebo pomoc při otevřené zlomenině by totiž měli patřit mezi znalosti každého táborníka. Jelikož nejčastější otázka po doběhnutí byla "Tak co, kolik jsi jich zabil?", nejsem si jistá, jak moc tyto znalosti ovládáme. Na dopoledním nástupu nám také bylo sděleno, že bude možnost zahrát si paintball. Po navléknutí se do maskáčových kombinéz, obdržení masky a pistole jsme byli připraveni vyrazit do terénu. Hra se zahájila píšťalkou, po jejím zaznění se oba týmy snažili dostat se k vlajce týmu druhého. Her bylo několik, takže možností pořádně si zastřílet bylo dostatek. Celí stahaní a díky mírnému dešti i trochu mokří jsme se vrátili do tábora.
14.den (pátek 13.7.2018)
Hned ráno jsme si všimli, že poslední den v táboře asi celý čistě slunečný nebude. Od rána bylo zataženo a trochu poprchávalo, takže plánovanou každoroční olympiádu jsme museli o pár hodin posunout. Nakonec jsme ji ale úspěšně odstartovali a výher jsme si také odnesli dostatek. Někteří dokonce tak, že další den nemohli zavřít kufr. Na obědě nám bylo sděleno, že večer bude diskotéka, a následně i dlouho očekávaná stezka odvahy. Také zazněl pokyn k začátku balení a až tehdy jsme si uvědomili, jak rychle to všechno uběhlo. Jinak jsme měli až nezvykle dlouhé volno. K večeru jsme tedy zašli na rozlučkovou diskotéku, jejíž součástí byl každoroční ohňostroj. Okolo desáté večer jsme začali chodit podél svíček do lesa. Oproti minulému roku, kdy na nás skoro nikdo nevybafl to byl trochu šok, díky maskám a častým výkřikům našich spolutáborníků ozývajících se z lesa. I přes slzičky některých našich nejmladších šli nakonec všichni, aby se podepsali na desku a mohli jít spát.
15.den (sobota 14.7.2018)
Už od rána jsme se všichni balili a uklízeli si na chatkách. Museli jsme také vyčistit tábor, aby tam po nás nezbyla ani stopa. A jelikož jsme celkem bordeláři, bylo to těžké. Nakonec jsme s hlasitým "KOBŘI, DĚKUJEM" odešli z tábora a nasměrovali se do Rtyně v Podkrkonoší. Cestou nás zasáhl nemalý liják a díky slovům od našich vedoucích: "Vemte si jen trička a kraťasy, mikiny nechte v kufrech, bude teplo", jsme vůbec nebyli na něco takového připraveni. Promáčení od hlavy k Patě jsme tedy přišli na zastávku a už jen čekali na vlak. Díky výluce jsme museli jet i autobusem, ale cesta utekla až nezdravě rychle a my se ocitli v Pardubicích na nádraží. Slzy byly samozřejmostí. Ať už ty od radosti, že konečně vidíme svoje rodiče, nebo ty smutku, že to vše končí. Ale věřím, že spousta z nás se příští rok na tom samém místě zase potká.
Jak už bylo v kronice zmíněno minulý rok, tábory FSČR jsou totiž prostě srdeční záležitostí.
Zapsala: Nikča "plameňák" a spol.
